669 je to přece jen číslo... NE jsou to životy!

5. únor 2008 | 19.51 |

Víte... právě jsem si prohlížela náš Ptačí úlet a řekla jsem si, že je to opravdu škoda, kdyby měl časopis skončit, proto jsem začala rychle přemýšlet a hledat články, kterými bych přispěla ..... a našla jsem ...... NICHOLAS WINTON...... Někomu toto jméno možná něco říká, někomu naopak ne, ale za zmínku podle mě určitě stojí.... Volavky jistě ví, kdo to byl a myslím si, že Wintonůw příběh nenechá nikoho klidným .....

- Se školou jsme šli jednoho dne do kina Scala, kde se promítal film Nicholas Winton- Síla lidskosti , jako praví puberťáci jsme si řekli.... jejda co to bude zase za trapárnu, ale opak se stal skutečností, musím říct, že začátek se rozjížděl pomalu, ale o to rychlejší byl konec, kdy celý sál mlčel a každému (včetně kluků) ukapávaly slzy...

Winton vypráví svůj příběh

Roku 1939 v době, kdy němečtí nacisté okupovali Československo, zachránil Nicholas Winton osobně a z vlastní iniciativy život 669 českým a slovenským, převážně židovským dětem, které vyvezl přes hitlerovské Německo do své rodné Velké Británie. Téměř 50 let mlčel o tom, jak děti zachránil a dnes je velmi často nazýván "britským Schindlerem." Na rozdíl od Oskara Schindlera a Wallenberga je Winton ve svých 98 letech stále živ a zdráv a stále velmi skromně vysvětluje, proč si tak dlouho uchovával své tajemství. Je nesmírně přesvědčivým symbolem toho, jak zaujetí a pomoc jednoho člověka může zásadně ovlivnit chod věcí a skutečně prokázat "Sílu lidskosti".

Domníváme se, že vzdělávací projekt "Loterie života" obsahuje pro naši bouřlivou dobu důrazné poselství a doufáme, že pomůže mladým lidem najít způsob, jak se člověk může osobně a sám postavit zlu. Pan Winton to sám vyjádřil nejlépe v dopise, který napsal v roce 1939; "...Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo."

Příjezd do prahy

Do krásné Prahy jsem přijel v roce 1938, což bylo před více než šedesáti lety. Ale tehdy v zimě 1938 jsme samozřejmě měli všichni strach. Nacisté okupovali Sudety a můj přítel Martin Blake, který pomáhal uprchlíkům, mě požádal, abych přijel za ním a pomohl mu. Situace se čím dál víc zhoršovala a smutných očí sirotků více ..... Dne 15. března 1939 zabralo hitlerovské Německo celé Čechy a Moravu.

Rozhodnutí pomoci dětem

Navštívil jsem několik uprchlických táborů. V táborech bylo plno dětí a nikdo nevěděl, co s nimi bude. Ptal jsem se: "Co se stane se všemi dětmi uprchlíků?” Některé z nich neměly ani rodiče.

Nikdo se o ně nestaral. A tak mě napadlo, že se pokusím ty děti zachránit sám. Každý v Praze mi říkal: "Podívej se, neexistuje žádná organizace na pomoc dětem. My na to nemáme ani čas ani peníze. A stejně samotné děti nikdo nikam nepustí. Ale když chceš, tak to zkus!" Podle mě neexistuje věc, která by se nedala uskutečnit, když je opravdu rozumná.

Zpátky v Londýně

Když jsem se vrátil do Anglie, zkoušel jsem najít pro ty děti pěstounské domovy. Neměl jsem kancelář, zaměstnance a neměl jsem jméno. Vytiskl jsem jednouše hlavičkový papír "Britský úřad pro uprchlíky, Československo, dětská sekce." Jmenoval jsem se za čestného předsedu. A tak jsem se stal celkem neoficiálně oficiálním čestným tajemníkem této neoficiální organizace.

Když říkám úřad v Londýně, tak to jsem byl vlastně jen já, sekretářka a pár dobrovolníků. Pracovali jsme u mne doma. Naším úkolem bylo v první řadě najít lidi, kteří by adoptovali české děti. Dělali jsme to jako jistý druh obchodní činnosti. Například v Glasgowě našli někoho, kdo řekl, že by chtěl desetiletou holku. Jak jinak mu chcete dodat desetiletou holku, než že mu pošlete spoustu fotografií a řeknete: "Vyberte si!" Myslím, že zpětně to zní hrozně, ale bylo to rychlé a fungovalo to.

Domnívám se, že děti, které byly na našich seznamech, ale nikdo si je nevybral, zemřely. Byla to tak trochu sázka do loterie, kdo přijel. Děti jsme mohli dostat jenom do Anglie. Obracel jsem se na vlády mnoha zemí. Prosil jsem je, jestli by nevzaly nějaké děti. Všechny našly různé důvody, proč to neudělat.

Wilsonovo nádraží v Praze

Jsme zpátky na nádraží, kde se před šedesáti lety událo skutečné drama šesti set šedesáti devíti dětí, které přijely do Anglie. Musely to být scény naprosto nepopsatelné úzkosti, slz všech matek, které opouštěly své děti. Dětí, které nevěděly, zda jedou na prázdniny nebo jestli opouštějí rodiče navždy. Zda je čeká něco dobrého, přičemž se ptaly: "Proč mě posíláte pryč?"

Nádraží Liverpool street station v Londýně

Nemyslím, že si někdo dokáže zpětně představit, jaké to bylo na Liverpool Street Station, když se tam sešlo dvě stě padesát pěstounských rodičů. Vlak přijíždí. Dvě stě padesát pištících, řvoucích dětí vystupuje na nástupiště. Mnohé z nich štěstím bez sebe, myslely, že jsou na prázdninách. Některé brečící, protože nevěděly, proč je rodiče opustili. Ostatní příliš malé na to, aby vůbec chápaly, co se děje. Ale pak jsme museli všechny děti a stejně tolik dospělých dát dohromady, a to vůbec nebyl lehký úkol.

Poslední vlak v Praze

Na začátek září 1939 jsme zorganizovali vůbec největší transport. Na Wilsonovo nádraží jsme museli přivést dvě stě jedenapadesát dětí a všechny jejich příbuzné, aby se s nimi rozloučili. V Londýně jsme měli dvě stě jedenapadesát rodin, které se o ně měly postarat, až přijedou. Můžete si představit, jaké to tady v Praze bylo, všechna ta úzkost a strach.

Odjezd byl připraven, a najednou bylo všechno odvoláno. V osudný den 1. září 1939 vypukla válka. Všechny děti tu uvízly. Žádné dítě nepřežilo a pokud ano, dostalo se do koncentračních táborů, kde byly později zabity.

Kniha dokumentů

Knihu výstřižků – dokumentů se seznamem všech zachráněných dětí, které jsme dostali do Británie, pro mne připravil v roce 1939 jeden pán, který pracoval v mé kanceláři. Měla mi jenom připomenout tehdejší dobu. Kniha zůstala padesát let v jednom z kufrů na půdě mého domu. Moje žena našla tu knihu se všemi dokumenty, které se vztahují k tomu, co jsem dělal v devětatřicátém roce.

Jistěže to bylo pro ni veliké překvapení, protože nevěděla nic o tom, co jsem tehdy dělal. Když uviděla tu knihu, napadlo ji, že by to pro zachráněné děti mohlo být zajímavé.

Díky aktivitě mé ženy jsme se začali s mnohými "zachráněnými dětmi" potkávat. Teď jsme v kontaktu asi se sto padesáti z nich. Všechny pořád píší a dokonce proběhly konference a různá setkání.

Jediné "děti", se kterými jsme ve spojení, jsou ty, které slyšely tento příběh. A je hodně zemí, v nichž Wintonův příběh nikdo neslyšel. Myslím tím, že nemáme žádný kontakt s dětmi s Jižní Ameriky, a je známo, že hodně uprchlíků odjelo po válce právě tam.

Wintonovy názory

Smích

Smích je nejdůležitější věcí v životě. Myslím, že většina lidí se bere příliš vážně, což jim brání, aby se chovali skutečně přirozeně.

Nikdy se nevzdávej

Myslím si, že hodně lidí říká, že něco nejde udělat, protože to nikdy ani nezkusili. Je to jenom záminka. Většina věcí i zdánlivě nemožných tvrdou prací dosáhnout lze. Myslím, že je to vůle, co lidem často schází.

Štěstí

Myslím, že hodně štěstí vám přinesou děti, ale taky hodně neštěstí, když se jim nedaří. Myslím, že štěstí přináší, když se vám daří dělat to, co máte rádi.

Mne vždy bavilo dělat dobročinné práce pro staré lidi a pro postižené děti. Štěstím je pro mne a mou ženu skutečnost, že se dokážeme vzájemně tolerovat i po padesáti letech. Nebo dokonce víc než tolerovat.

Náboženství

Jestliže věříte v Boha, tak nerozumím, proč by měl být rozdíl věřit jako katolík, žid nebo muslim. Základ všech náboženství: dobro, etika, nezabíjet a starat se o své rodiče - je stejný. Myslím, že lidi by měli míň dbát o to, co je v náboženství rozděluje, ale víc o etiku.

- Zajímá vás pro Nicholas Winton celých 50let mlčel o tom, že zachránil před válkou 669 československých dětí? – Nejspíše ze zklamání, které ho potkalo 1.září 1939, kdy začala válka a on nestihl odpravit největší transport dětí .....

- Nicholas se se svými zachráněnými dětmi poprvé setkal v jednom televizním pořadu, kde byl pozván, nevěděl však proč, bylo to opravdu hodně emocionální ... když se dozvěděl, že všichni diváci (a že jich nebylo málo) jsou zachráněné děti.

Nobelova cena míru pro Sira Nicholase Wintona

Po jedné z mnoha prezentací filmu "Nicholas Winton – Síla lidskosti" jsem odpovídal na zvědavé dotazy dětských diváků ZŠ v Kunžaku. Kunžak je městečko u Jindřichova Hradce a v malém sálku místního kina, kde se tísnilo několik desítek školáků, se rozproudila velmi živá diskuse o filmu, panu Wintonovi a otázky nebraly konce.

V tom zvedl ruku asi dvanáctiletý kluk: "Je pan Winton nositelem Nobelovy ceny míru?" a ostře se na mne kouknul. "Pokud vím, tak nikdy nebyl nominován, takže určitě není", odpověděl jsem. Chlapec se na mne udiveně a skoro vyčítavě podíval: "A jak to, že není ?!?... Proč? Nedalo by se s tím něco dělat? Třeba napsat švédskému králi, ať mu to, proboha, dají!" Snažil jsem se mu vysvětlit, že to skutečně není moje vina a že by to byl zřejmě velmi složitý proces. Z jeho pohledu jsem však cítil absolutní nepochopení a údiv. Po představení jsem o tom všem přemýšlel a napadlo mne, že by to mohlo jít ...... a rozhodl se sestavit petiční list, který by mohl celé této záležitosti pomoci. Od té doby žáci ZŠ a SŠ podepisují petici proto, aby byla Wintonovi udělena cena míru.

P.S. : I já jsem na ní podepsaná J

Více nahttp://www.wintonfilm.com/cs/index.html

RŮŽA

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší